Červen 2012

Zajímavé kolísání na grafech z n3kl.net

17. června 2012 v 21:59 | Fáďos |  Na okraj

Už pěknou řádku měsíců / let sleduji grafy z http://n3kl.net/sun/noaa.html a obecně můžeme říct, že je poslední dobou (v řádech měsíců) sluneční aktivita poněkud zvýšená. Dnes mě ale překvapily rozkolísané hodnoty hned na několika grafech najednou.



Velmi se nám rozkolísal Kp Index (viz první graf). Nejsem žádný odborník, ale něco mě na škole naučili, tak Vám mohu určité poznatky předat. Ostatně ověřitelné je to určitě různě na netu. Kp index neukazuje momentální celkový stav magnetického pole Země, ale ukazuje rozdíly mezi měřeními na určitých místech planety. V každé z měřících stanic naměří určitou hodnotu a Kp index nám ukazuje, nakolik se tyto hodnoty liší. Toto může být trochu matoucí, pokud se celé magnetické pole změní jakoby "najednou" a všude naměří podobné hodnoty. Na grafu Kp indexu toto nepoznáme.
Nicméně v posledních hodinách jsou rozdíly mezi měřeními docela velké.



Že se s magnetickým polem planety něco děje nám potvrdí až magnetometr, který krátce před půlnocí mezi 16. červnem a 17. červnem vystřelil do nepochopitelných výšek a pak zase spadl až do záporných hodnot. Něco takového jsem já osobně ještě nezažil. Běžné jsou hodnoty v rozmezí 0 - 200 nT (nanoTesla), ale tady máme tu čest sledovat výkyv o zhruba 50 větší a to do jak v kladném, tak v záporném směru.


Zajímavě nám zakolísal také třetí graf, měřící "něco s částicemi". K tomu už ale mé znalosti nestačí x). Mohl bych maximálně odhadovat a to nechci.

Souvislost s tímto článkem můžeme najít i v dřívějším příspěvku od Patrika (http://fm1989.blog.cz/) a to ZDE, nebo to samé ZDE, který mimo jiné naťukl zajímavou věc - nestabilitu severního magnetického pólu. Ten se za posledních deset let velmi rychle přemísťuje.


Vodorovné osy jsou samozřejmě časové.
Fáďos

Skupinka v parku

10. června 2012 v 21:59 | Fáďos |  Hudba
Rád bych podotknul, že člověk na tomto světě určitě není proto, aby se zamlouval kolemjdoucím, aby se choval "v normě" a nevybočoval z řady, ale určitě jde o jiný důvod naší existence. Nikdo vlastně nemáme důvod, proč bychom se měli řídit nějakými nepsanými pravidly. Všichni jsme se narodili svobodní...úplně svobodní. V mládí nás omotávali provazem rodiče v dobré víře, že nás správně vychovávají a připravují na život. Někoho víc, někoho míň. Dnes si to mnozí děláme sami tím, že s ledasčím mlčky souhlasíme, přitom k tomu nemáme vlastně žádný pořádný důvod. Samozřejmě, našlo by se jich mnoho, ale zřejmě nenajdeme žádný takový, který by opravdu stál za potlačení sebe sama. Pro dokreslení můžu použít příklad z vlastního života.

Máme poslední zvonění - akci, která se již nikdy v životě nebude opakovat. Třída se rozdělila na menší skupinky po zhruba osmi lidech a v jedné z nich samozřejmě můžete najít i mne. Couráme se po městě a prosíme o nějaký ten peníz pro maturanty, jak se to na poslední zvonění dělává. Je nádherný jarní den a my zrovna procházíme parkem k dalšímu nadějnému místu, jednomu z posledních. Courám se pár metrů za ostatními, protože jsem si něco upravoval na svém kostýmu a ještě jsem je nestihl dohnat, když v tu chvíli míjíme skupinku čtyř lidí, kteří sedí různě u cestičky a hrají. Hrají známé i neznámé písničky jen tak pro kolemjdoucí. Všichni jsou šťastní, na tváři úsměv od ucha k uchu. Velmi mě to táhne zpět mezi ně. Ohlížím se za zvukem ještě pěkně dlouhou dobu. Dokázal bych tam s nimi sedět snad několik hodin. Jenže - je přece poslední zvonění. Nedovoluji si odtrhnout se od ostatních a jít za srdcem. Dnes toho hodně lituju.

Někdy je lepší zapomenout mnohá nepsaná pravidla. Ostatně co se nám může stát, pokud je nedodržíme? Často můžeme být odměněni maximálně nechápavými a rozzlobenými pohledy dalších lidí, kteří se méně či více snaží ovlivňovat ostatní místo toho, aby zapracovali na sobě. Čili - není se čeho bát.

Fáďos

Význam krizové situace

4. června 2012 v 0:08 | Fáďos |  Život obecně
To bylo jednoho jarního víkendového dne, co se nedaleko našeho domu jel Rallysprint. Tam jsem, jako milovník silných aut, samozřejmě nemohl chybět. Osazení vozu bylo obvyklé: já, brácha a jeden dobrý kamarád.

Dopoledne bylo krásně, první průjezd jsme si užili, ale po obědě přišly očekávané srážky a druhý průjezd jsme už museli řešit jinak. Následovaly nějaké telefonáty a jasný verdikt: "Kámoš dělá radiobod, jedem za ním, má tam místo na auto, hodíme ho za pásku a budem se dívat z tepla."

Všechno šlo podle plánu, vidět z tama bylo taky pěkně. Nebylo to špatné místo. Nicméně konec průjezdu se přiblížil a začaly se objevovat nebezpečné myšlenky. Oni totiž radiobodi měli sraz po RZ v cíli a před námi tedy zívala uzavřená trať, téměř celá, protože jsme stáli kousek od startu.

Projel svoz výsledků a bylo jasné, že jakmile se vydáme směr cíl, nebude to klidná jízda. Kamarád, který dělal radiobod, mě nechal jet prvního. Nejspíš proto, že mě už zná.

Bylo po intenzivním dešti a prvním varováním, že toto není dobrý nápad, zřejmě měla být zablokovaná kola při brzdění před jedním z vracáků. Tam ale stačilo lehce přidat plynu, kola se odblokovala, zatáčku jsem dotočil a plyn mě z ní krásně vytáhl.

Další varování přišlo o pár metrů dál, kdy jsem v jedné zatáčce byl jednoduše moc rychlý. Snad by rychlost byla i dobrá, kdyby v ní ale nebylo vyházené bláto. To už jsem měl plné ruce práce, ale s citlivou nohou na brzdovém pedále se vše zvládlo.

Následovalo dlouhé stoupání, kde mě kamarád se svou 2.0 Octavií s turbem dohnal (to já mám už stařičký speciál x)). Mohl jsem tak ve zpětném zrcátku sledovat, jak se v jedné ze zatáček "pravá 6 dlouhá, klouže" přetočil. Což dnes považuji za třetí znamení, kterého se mi dostalo.

V jedné přehledné zatáčce jsem zastavil, jelikož se přede mnou vynořila odtahovka, která nakládala jeden ze speciálů, co zkoušku nedokončily. Evidentně technický problém, stopy po ráně žádné. Tam jsme tedy zastavili a čekali, až auto naloží. Radiobod se nám mezitím svěřil, že pauza už byla načase, protože mu začaly odcházet brzdy, pedál se propadal a brzdný účinek nikde. Že by další znamení?

Ovšem nenechali jsme se zastrašit. Jakmile porouchané auto naložili (postarší Clio R3), pustili nás před sebe a zase jsme se vrhli vstříc dalším kilometrům. Tentokrát to bylo převážně z kopce, kde jsem já, bezhlavější, měl navrch. Při jednom z dobrzďování (snad po nejdelší rovince z celé trati) jsem opět necitlivým sešlápnutím pedálu na okamžik zablokoval kola. Tehdy to nebylo zrovna v malé rychlosti, což dnes považuji za předposlední zdvižený ukazováček. Docela výrazný.

O pár metrů a jednu zatáčku dál přišlo to nejposlednější znamení, tedy kamarád, varující mě slovy: "Vole brzdi." Tehdy jsem měl ještě dost času na správné dobrzdění, ale v mé paměti následující zatáčka tak prudká nebyla, takže jsem tolik nebrzdil. Do toho přišla ještě drobná chybka, kdy jsem zatáčku netrefil úplně ideálně. Mohl jsem si dovolit položit půlku auta do cutu, ale to jsem neudělal...a to možná rozhodlo. Osudná "levá 4, utáhne" opravdu utáhla, což už bylo moc. Pravými bočními dveřmi napřed jsem proletěl hromadu suchých větví a větviček, snad z nějakého bezu, nebo šeříku, mě dosud neznámým způsobem jsem přeskočil šutr a zastavil se ve škarpě.


Právě teď se nacházíme ve chvíli, kdy jsem ve svém životě nejvíc nadával. Ale nebylo to kvůli tomu, že v tom autě byly čerstvě narvané nějaké ty peníze, ani kvůli tomu, že by rodiče určitě neměli radost, ale kvůli mé nezodpovědnosti (pořád jsem vezl bráchu a kamaráda) a hlavně, kvůli mé slepotě. Tolik nadávek nebylo ani u mé první bouračky, ale tady byly na místě. Dostalo se mi tolika znamení, ale ani takové množství nestačilo k tomu, abych některé z nich vzal vážně, přestože jsem si jich byl už při jízdě plně vědom a zvažoval jsem je každou vteřinu. Ignoroval jsem Boží znamení. Mnoho Božích znamení. Dnes mi přijde dost podivuhodné, že jsem dojel až do této zatáčky. A dost nepochopitelné, že jsem jel stále dál, přestože jsem byl tolikrát varován.


Ten den se můj anděl strážný velmi zapotil, ale nemohu říct, že by to nakonec nezvládl. Ani ne o pět centimetrů jsem minul vzrostlý strom, pravé zadní kolo zůstalo ve správné pozici, přestože dostalo dobrou ránu, šutr jsem nějak zázračně přeskákal, takže podvozek zůstal taky zdravý, no a konečně celé auto je vlastně úplně v pořádku. Rodiče nic neví, protože se nám jej povedlo z lesa vyprostit s vlastním vypětím všech sil a tažným lanem od radioboda. Celý zážitek zůstal toho jarního dne mezi pár lidmi a všichni jsme se domů vrátili jako každý den, kdy se vracíme z rally - plni dojmů.

Zůstalo mi však jedno velikánské ponaučení. Ne, není to nic o tom, že bych se neměl do takových věcí pouštět. Ostatně "ostrých" kilometrů jsem najezdil už dost, vždycky mě to lákalo. Ale je to jedna důležitá věc - neignorovat Boží znamení a vždy je zvažovat bez zaujetí a s klidnou hlavou.

P.S.: Auto jezdí stále, nic mu není. Nedávno jsem jen napínal ozubený řemen.
P.P.S.: Mě už zase otrnulo, a tak jsem si od té doby už několikrát dal část Zádveřické "erzety", využívané pro Barum Rally. Pouze s tím rozdílem, že dnes už naslouchám.
Fáďos