Jen budu čekat na další

24. května 2012 v 21:49 | Fáďos |  Hudba
Ahojte.

Dnes a denně se přesvědčuji o tom, jak je pro mne hudba důležitá. Obecně je mnohými považována za lék, stejně tak mnou. Každý ji dokáže vychutnávat jinak. Vteřinový úryvek písničky vzbudí v každém z přítomných zcela jiné pocity, které se mnohdy úplně zbytečně zobecňují pro porovnání, jaký kdo z toho má pocit. Pro takovéto srovnávání písní máme každý několik obecně tolerovaných termínů, které obvykle vměstnáme na prsty našich dvou horních končetin. Otázkou je, zda-li je třeba tyto své pocity srovnávat. Jsou přece jedinečné a nelze je předat dokonale.
Občas (vždy?) se také stává, že se s každým novým poslechem tyto pocity mění. Jednou jen malinko, podruhé výrazně. A někdy pak velmi razantně.

Jednu takovou razantní změnu pocitů při poslechu hudby právě zaznamenávám. Čím dál méně mě hudba jen tak doprovází a čím dál více mě "krmí" pocity plnými hlubokého prožitku a vjemové nirvány. Je to zvláštní a velice si to užívám. Stává se to u písniček s desítkami přehrání, ale i u kousků, které jsem předtím slyšel jen párkrát. Dostavuje se zvlášní pocit, který je naplněn intenzivním vychutnáváním si každého tónu a respektem k něčemu mocnějšímu, silnějšímu, většímu. Ten se dále míchá s nostalgií vyvolávající nevědomý úsměv na rtech. K typickým nostalgickým pocitům to má ale hodně daleko. Nevyvstává mi v hlavě žádná vzpomínka...mnohdy k některým písním ani žádné výzazné vzpomínky nemám a znám je třeba jen pár hodin. Je třeba opravdu zdůraznit, že celý tento nostalgický pocit nemá s minulostí nic společného a celkově je to velice přítomná a chvilková extáze naprosto bez přemýšlení a vzpomínání. Maximálně přítomný pocit naplnění vjemů až po jejich meze.

Pokaždé, když skladba dohraje, mám nutkání někomu ji poslat, aby zažil to samé, ale pak mi dojde, že přesně takový pocit jej nikdy nezasáhne. Možná velmi podobný, možná intenzivnější, možná zcela jiný a stejně strhující, ale nikdy ne přesně takový. Každopádně bych to každému velmi přál. Hudby jsem se naposlouchal už opravdu hodně. Často jsem si říkal "Co já na tom ještě chci poslouchat." Ale teprve po tísících hodin poslechu všelijak rozmanité hudby se mi stalo něco takového, co popisuji výše. Po všech těch úžasných pocitech, které mi hudba nabídla, se dostavil takový, který je všechny o něco převyšuje...ač jsem si myslel, že už jsem kouzlo hudby objevil dříve.

A mimo jiné mě to zřejmě i odnaučilo nutkání psát "to znám" ve chvílích, kdy někdo popisuje svůj pocit z nějaké situace, kterou jsem také zažil, nebo si to aspoň myslím. Jednoduše proto, že to znát nemůžeme, při čemž situace může být klidně do puntíku stejná. Na to jsem přišel teprv s tímto zážitkem.
Mnozí z vás si určitě říkají, že znají ten pocit, který popisuji. Ale není to pravda. Třeba si uchováváte něco ještě daleko intenzivnějšího, třeba je to jen obyčejná radost z dobré hudby, ale je to jen VÁŠ pocit a nikdy jiný jej nikdy nezažil.

Možná jsem se v životě o kousek posunul. Třeba se něco přehouplo. Něco, co mi dovolilo daleko vstřebávat intenzivnější pocity z již dávno známých a ohraných situací. Možná jsem přišel na kloub něčemu velkému (pro mne osobně) a ani o tom nevím. Každopádně si to moc užívám.

Ne, neměním hudební žánr.
Fáďos
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nyuu-chan Nyuu-chan | E-mail | Web | 24. května 2012 v 22:04 | Reagovat

Já čekám. Jednou, jednou se mi snad povede do hudby proniknout hlouběji. Říkám si, že na to ještě snad čas mám...

2 Patrik Patrik | Web | 24. května 2012 v 22:49 | Reagovat

Tak tohle je opravdu VYNIKAJÍCÍ text, který by měl sdílet každý, kdo pochopil, že se dnes analyzuje zbytečně forma na úkor toho hlavního - co hudba sděluje a jak působí na individuum. Za mě je tohle povinná četba!

[1]: Vždy poslouchej, co se Ti zlíbí. Poslouchej v tomhle směru onen vnitřní hlas. :-) V 15 jsem myslel, že budu celý život poslouchat grunge, ne-li jen Nirvanu. A ono ne; postupně jsem rozšiřoval obzory...prostě jsem měnil chutě...Někdo hudbu neprožívá, jen ji nemůže ignorovat, tak ji nějakým způsobem využívá, někdy je to tím pádem hodně povrchové a ne vnitřní...někdo se do hudby skutečně ponoří až v důchodu, někoho provází odmala a její vnímání se mu radikálně proměňuje - není univerzálního receptu. :-)

3 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 28. května 2012 v 12:19 | Reagovat

[2]: Souhlas, tady je toho mezi řádky a slovy tolik ...
S hudbou to mám podobně ... uvědomuju si tu nekonečnost toho nekonečna pocitů, které vyvolává ta nekonečná kombinace a posloupnost tónů v každé z toho nekonečna vytvořených i ještě nevytvořených písniček ... Z ticha vzešly, do ticha se navrátí. A já jsem rád, že nám bylo dáno to mezi tím tichem vnímat stejně, jako to samotné ticho.

4 Bed Bed | 20. června 2012 v 17:10 | Reagovat

Hudbu zachytáva priamo srdce, iné je to s výtvarným umením, filmom, textom, knihou , ba i tancom.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama