Květen 2012

Ze smrti nemusí být tolik smutku

31. května 2012 v 21:41 | Fáďos |  Bleskové zamyšlení
Lidé jsou často smutní. Velice často. Vedou je k tomu mnohé důvody. Někdy je smutek oprávněný, ale mnohdy je úplně zbytečný. Mezi ty závažné důvody se zcela jistě řadí smrt někoho blízkého. Smrt člověka je brána jako jedna z nejsmutnějších věcí vůbec. Tím spíš, když jde o smrt v rodině. Pojďme se ale na smrt podívat z malinko jiného pohledu, mnohým čtenářům těchto stránek a stránek jim blízkých určitě známého pohledu.

Co je smrt? Co představuje? Odchod duše z tohoto světa, z této dimenze. Svlečení šatu zvaného tělo. Lidé se rodí a umírají, ale všichni, úplně všichni jsou tady s námi. Duše z naší dimenze mizí a zase přichází. Sledují svět, čekají, dostávají úkoly a jdou zase "do boje". Odhodí oblek a zaběhnou si pro nový, neposkvrněný, nový naděje. Oblek, který jim dá další šanci začít od nuly a s čistým štítem. Započnou další z (nekonečné?) řady kapitol.

Povolá-li si je Bůh, nemá pro ně již další práci. Splnili, co mohli, co dokázali. A co se nepovedlo, to na ně čeká přístě. Smrt je jako odchod do důchodu. Země si je vezme, protože už splnili své a dál budou platnější, až se mezi nás podívají z dětského pohledu.

Proto bych se rád jednou dožil časů, kdy se začne smrt brát maliko jinak. Všechen ten smutek se nám tady kumuluje a rozhodně to nepomůže. Samozřejmě, smutek je na místě, ale měli bychom se naučit jej lépe překonávat, tím spíš, když máme výše zmíněné znalosti. Dovolme duším, aby se moly dát na svou další Cestu. Smutek je to poslední, co potřebují. Vzpomínejme s láskou a dejme jim sílu, aby šly dál bez nás.

Není důvod duše nebožtíků táhnout zpět k zemi, protože stejně jako k vraždám, tak i k obyčejným úmrtím dochází jen se souhlasem oběti. Dopřejme jim novou zkušenost a čerpejme co nejvíc i z takových životních situací; mají nám něco ukázat, stejně jako úplně vše, co se stane.

Fáďos

Jen budu čekat na další

24. května 2012 v 21:49 | Fáďos |  Hudba
Ahojte.

Dnes a denně se přesvědčuji o tom, jak je pro mne hudba důležitá. Obecně je mnohými považována za lék, stejně tak mnou. Každý ji dokáže vychutnávat jinak. Vteřinový úryvek písničky vzbudí v každém z přítomných zcela jiné pocity, které se mnohdy úplně zbytečně zobecňují pro porovnání, jaký kdo z toho má pocit. Pro takovéto srovnávání písní máme každý několik obecně tolerovaných termínů, které obvykle vměstnáme na prsty našich dvou horních končetin. Otázkou je, zda-li je třeba tyto své pocity srovnávat. Jsou přece jedinečné a nelze je předat dokonale.
Občas (vždy?) se také stává, že se s každým novým poslechem tyto pocity mění. Jednou jen malinko, podruhé výrazně. A někdy pak velmi razantně.

Jednu takovou razantní změnu pocitů při poslechu hudby právě zaznamenávám. Čím dál méně mě hudba jen tak doprovází a čím dál více mě "krmí" pocity plnými hlubokého prožitku a vjemové nirvány. Je to zvláštní a velice si to užívám. Stává se to u písniček s desítkami přehrání, ale i u kousků, které jsem předtím slyšel jen párkrát. Dostavuje se zvlášní pocit, který je naplněn intenzivním vychutnáváním si každého tónu a respektem k něčemu mocnějšímu, silnějšímu, většímu. Ten se dále míchá s nostalgií vyvolávající nevědomý úsměv na rtech. K typickým nostalgickým pocitům to má ale hodně daleko. Nevyvstává mi v hlavě žádná vzpomínka...mnohdy k některým písním ani žádné výzazné vzpomínky nemám a znám je třeba jen pár hodin. Je třeba opravdu zdůraznit, že celý tento nostalgický pocit nemá s minulostí nic společného a celkově je to velice přítomná a chvilková extáze naprosto bez přemýšlení a vzpomínání. Maximálně přítomný pocit naplnění vjemů až po jejich meze.

Pokaždé, když skladba dohraje, mám nutkání někomu ji poslat, aby zažil to samé, ale pak mi dojde, že přesně takový pocit jej nikdy nezasáhne. Možná velmi podobný, možná intenzivnější, možná zcela jiný a stejně strhující, ale nikdy ne přesně takový. Každopádně bych to každému velmi přál. Hudby jsem se naposlouchal už opravdu hodně. Často jsem si říkal "Co já na tom ještě chci poslouchat." Ale teprve po tísících hodin poslechu všelijak rozmanité hudby se mi stalo něco takového, co popisuji výše. Po všech těch úžasných pocitech, které mi hudba nabídla, se dostavil takový, který je všechny o něco převyšuje...ač jsem si myslel, že už jsem kouzlo hudby objevil dříve.

A mimo jiné mě to zřejmě i odnaučilo nutkání psát "to znám" ve chvílích, kdy někdo popisuje svůj pocit z nějaké situace, kterou jsem také zažil, nebo si to aspoň myslím. Jednoduše proto, že to znát nemůžeme, při čemž situace může být klidně do puntíku stejná. Na to jsem přišel teprv s tímto zážitkem.
Mnozí z vás si určitě říkají, že znají ten pocit, který popisuji. Ale není to pravda. Třeba si uchováváte něco ještě daleko intenzivnějšího, třeba je to jen obyčejná radost z dobré hudby, ale je to jen VÁŠ pocit a nikdy jiný jej nikdy nezažil.

Možná jsem se v životě o kousek posunul. Třeba se něco přehouplo. Něco, co mi dovolilo daleko vstřebávat intenzivnější pocity z již dávno známých a ohraných situací. Možná jsem přišel na kloub něčemu velkému (pro mne osobně) a ani o tom nevím. Každopádně si to moc užívám.

Ne, neměním hudební žánr.
Fáďos

Tak překročil jsem práh

23. května 2012 v 1:12 | Fáďos |  Na okraj
Brej...

Dneska mi byl zhora dán zase jeden pěkný postřeh. Sedím si tak v parku a sleduju lidi, jak kopírují ten svůj všudypřítomný naučený vzorec a napadá mě...

Co se to s námi stalo, že se neodvážíme už ani šlápnout v parku mimo chodník? ...že prej se to nemá.
To mi tak bude někdo povídat, že se nesmí chodit po trávě.

Ostatně sami popřemýšlejte o kolik metrů si denně prodloužíte cestu tím, že vzorně kopírujete chudník, místo toho, aby jste si dovolili vkročit na ten nejpřirozenější podklad na celé širé pevnině.

---

A jen tak mimochodem - mám po matuře. V pondělí...splněno.
Tak překročil jsem práh,
já student, sebevrah.
(Michal Hrůza)
Fáďos

Edit: Ještě omluva všem, kteří doplatili na mé náhlé odmlčení z internetu celkově, ať už se to týká přerušení konverzací na mailu, tady na blogu (pár týden starých komentářů, které si musím teprv přečíst...někdy), neaktivity na SNE, atd, atd, atd. Při vší úctě - jen málokdo z "postižených" lidí zasahuje do mého života nějak výrazně. Pořád je to jen hra na netu, kterou prostě nepotřebujeme, a tak dostala přednost matura.

Copak záleží na tom, kolik je hodin?

9. května 2012 v 1:59 | Fáďos |  Život obecně
x)

Tak vám tu tak sedím... jen v trenkách, páč jsem před chvilkou vylezl z postele, vlastně pouze proto, abych zavřel okno. Ono už to docela volalo. Venku je přesně 7,2°C (místní meteo stanice) a tady v pokoji nám to kleslo na 14°C. Mám ohromnou radost z toho, že mi není zima xD. Poslouchám parádní hudbu a užívám si každičkou vteřinu x).

Ať už pro sebe, nebo pro vás...chci tady zaznamenat jen obyčejný pocit. Pocit, který způsobuje, že mi teďka vůbec není zima, venku je úžasně, spát se mi nechce, sport mě neunavil, ale posílil, starosti se jeví jako naprostá blbost, všechny a všechno miluju, každý tón se stává Božím dílem a hodiny na zdi tikají bez nějakého hlubšího významu, jako by snad tikaly pouze pro sebe.

A taky jdu napsat smsku kamarádce. Jednoduše "musím" xD. Prvotní reakce nejspíš nebude nejlepší, pokud ji to teda vzbudí, ale ona zrovna M. mě pochopí a věřím, že nakonec bude ráda ;). S kým jiným já se tolik nasměju a zafilozofuju zároveň...při čemž to můžeme klidně někdy i zapít xD.

Jo a:
" S těmito slovy kráčím k vodám, které mě volají. Nejdřív pomalu, váhavě, nevím, jestli opravdu dojdu až tam. Když si všimnu, že mě rozum táhne zpět, postupně zrychluji krok, běžím a přitom ze sebe strhávám zimní šatstvo. Na břeh doběhnu jen se slipech, Váhám jen chvilinku, zlomek vteřiny. Pochybnost však není dost silná, aby mi zabránila jít dál. Ledová voda mi zalije nohy až po kotníky, cítím, že dno je samý kámen, a jen stěží udržím rovnováhu, ale přesto kráčím dál, dokud nedojdu tak daleko, abych se mohl ponořit!"
...
"Pojďte taky! Honem!"
"Oba se začnou svlékat. Hilal vespod nic nemá, zase je úplně nahá, ale co na tom záleží? Pár lidí se shlukuje na nábřeží a pozoruje nás. Ale koneckonců - komu to vadí? To jezero je naše. Svět je náš."

Kdo měl to stěstí, možná taky četl.

A závěrem "Každý den připevním na zrcadlo jednu úvahu."

Mějte se Famfárově x).
Fáďos

Výžblebt za výžblebtem

4. května 2012 v 23:59 | Fáďos |  Na okraj
Dobré poledne.

Tak nějak je tu z toho poslední dobou spíš deníček, že? To jsem nikdy nechtěl xD.
Cítím se poslední dobou čím dál víc svázaný. Jako by mi někdo každý den po kousíčkách zastřihával křídla tvořivosti a fantazie. To je to, čemu se už několik let vnitřně velice bráním. O to nechci přijít. Ale nejspíš se mi nedaří najít zatím ten správý způsob, jak tomuto zamezit. Přesněji - způsob, který by ochránil tyto dvě významné složky, ale přesto by neodporoval úspěšnému složení maturity a dalšímu studiu na VŠ.
Ano, vím...bojovat nikdy nebylo a nebude správné. Ani boj za dobrou věc neschvaluju..je to prostě boj. Jenže právě v této problematice hodně bojuju sám se sebou a s okolním tlakem / světem. Nedaří se mi to řešit jinak... Nedaří se mi to řešit vůbec. A ani se mi to nedaří neřešit, čímž by se možná problém vyřešil.
Často tady kritizuju systém, který člověka den ode dne otupuje... To jste si asi všimli. Hledat chybu jinde je jednoduché.

Pak mě tak napadá. Člověk má svobodnou volbu úplně ve všem. Což mi velice často ukazuje zrovna třeba Spiiiidy. Vždycky má pravdu a já to také dřív nebo pozděj připustím. Už tolikrát jsem tuto narážku našel v komentářích x). Je pravdivá, je pěkná a někdy mi pomůže zase pootevřít oči. Ale je malinko zcestná xD. S tímto na vědomí píšu všechny články... Ale jakmile si na něco stěžuju, není to tím, že bych na toto zapomněl, ale tím, že se snažím skloubit maturitu se svým pohledem na svět. Takže abychom se pochopili... Jestliže si budu stěžovat např na to, jak mě škola otupuje, nemusíte mi psát do komentářů, že mám svobodnou volbu, ale radši něco, v čem se promítne už i ta podmínka úspěšného složení maturity xD. Jop, zatím se mi to učení nějak nedaří přijmout s láskou...

Asi je vidět, že mi ta matura už leze na mozek. Ale prozatimní výsledky vypadají dobře. Taky to byla teprv jen státní, že... To by měl dát asi každý. A teď ta školní část...to už je jiná liga x/.

Pořád tak nějak doufám, že až bude po všech těch důležitých zkouškách, tak zase budu schopný napsat nějaký solidní článek. Vždyť já mám i zajímavé témata vypsané. Jen nedokážu svou mysl osvobodit dost na to, aby pak dílo za něco stálo... Lepím to stejně jako těchto pár odstavců. Půlku z toho mám chuť smazat, protože nejsem schopný se vyjádřit správně a tak, jak bych chtěl.
Jak rád bych se zase co nejdřív vrátil k tomu překrásnému stavu, kdy člověk tvoří, tvoří a tvoří...a nechává skrz sebe proudit tolik tvořivé energie. Nemá hlad, žízeň, necítí únavu, prostě tvoří a je tím nadšený. Ten posvátný okamžik se mi už nějakou tu chvíli nepovedl. ...protože si nejsem schopný najít čas pro to, co dělat chci.
Fáďos